Chceme mít čisté svědomí, říká před mistrovstvím světa juniorů trenér Miroslav Přerost

Letos na jaře přijal roli, o kterou několik jiných trenérů nestálo. Miroslav Přerost, jenž předtím dva roky vedl v národních týmech ročník 1993, povýšil k reprezentační dvacítce. Jeho úkol? Velmi těžký! Juniorský výběr čeká od 26. prosince mistrovství světa v americkém Buffalu, přičemž má "skupinu smrti". Čtyři silné celky Kanada, Švédsko, Rusko a Česká republika budou bojovat o tři postupové pozice do play off. "Snažíme se na to nemyslet, protože jinak by byla tahle skutečnost asi dost frustrující," říká bývalý kouč Plzně, který působil třeba také v Německu, Rakousku nebo v Norsku.

Dvacítka zahájí přípravu na šampionát 15. prosince v americkém Detroitu, kde proběhne první kemp. Ten druhý se pak uskuteční v Rochesteru, juniorský národní tým si zahraje přípravu proti USA a Německu. Mistrovství světa začíná pro české mladíky 27. prosince zápasem proti Norsku. Miroslav Přerost je nyní ve fázi příprav na hlavní akci sezony. "Chystám si tréninky, cvičení, řeším všechny nutné náležitosti, aby nás pak nic nepřekvapilo," konstatuje.

U dvacítky je od května, za tu dobu dokonale poznal svěřence i soupeře. "Mám zaznamenány všechny akce, nominace,  sestavy, rozbory, hodnocení...," ukazuje na tlustou složku, v níž najdete veškerou dokumentaci letošního ročníku. "V těchto dnech panuje období relativního klidu, ovšem je to jen zdání. Brzy všechno vypukne. Jsem v pravidelném kontaktu s kolegy Jirkou Fischerem a Terrym Christensenem, probíráme veškeré novinky," říká.

Takže už naplno žijete šampionátem?
"Určitě. Chystám si náplň přípravného kempu, s hráči jsme na určitých věcech pracovali celou dobu, teď to musí všechno navazovat. Přesilovky, oslabení, systém hry - veškeré činnosti musejí fungovat. Před turnajem dostaneme hráče k dispozici na velmi krátkou dobu, nesmíme zbytečně ztrácet čas. Chceme mít čisté svědomí, že jsme udělali maximum. Cítím, že se napětí stupňuje, za chvíli to všechno vypukne. Příští týden oznámíme nominaci na kemp v Americe, poté bude sraz a odlet. Blíží se to."

Řešíte také technické záležitosti - jak s přepravou materiálu, tréninkové možnosti, ubytování, transport?
"Tohle máme rozdělené. Některé věci má na starost Pro-Hockey, náš technický vedoucí Leoš Mitáček se připravuje na převoz výstroje a veškerého vybavení. Něco třeba pořídíme až ve Spojených státech, protože když k ceně určitých věcí přičtete náklady na nadváhu, zjistíte, že se vám to vyplatí sehnat si až v Americe. Je to náročná operace, všechno musí sedět. Generální manažer Petr Komers má zase na starost ubytování, kabiny, zázemí, stravování. Připravovali jsme se delší dobu, při naší zářijové akci v Detroitu jsme kupříkladu dohodli spoustu záležitostí, které se týkají prvního prosincového soustředění."

Dvacítka nebude mít jednoduchou roli, boj o postup je letos velmi náročný. Neváhal jste, jestli nabídku trénovat výběr přijmout?
"Působil jsem u reprezentace do 18 let, po dvou letech s týmem jsem si představoval, že to dotáhnu ke světovému šampionátu. O dvacítce jsem opravdu neuvažoval. Pokud vím, svaz tuhle práci nabídl spoustě jiných trenérů, ale všichni odmítli. Já jsem svazový zaměstnanec, posléze došlo k dohodě. Přijal jsem to. Chci ale říci, ře to rozhodně neberu jako negativní zkušenost, nebo nějaký trest. Pro mě jde o obrovskou výzvu, chci se o to poprat! Jasně, může to dopadnout špatně, odborná veřejnost ví, jakou kvalitu mají tyto ročníky, jak hrály na minulých velkých turnajích od šestnáctky po osmnáctku. Ale uděláme maximum, abychom se dobrali úspěchu, který by nás všechny potěšil."

Co byste za onen úspěch považoval?
"Odpověď má dvě stránky. Turnaj se může vyvíjet tak, že úspěchem bude záchrana. Nebo naopak mnohem lepší výsledek. Za sebe říkám, že chci vybojovat co možná nejlepší umístění. Skupinu máme těžkou, to je pravda. Ale možná to je i k něčemu dobré. Kdybychom měli narazit na Finy, Slováky nebo Švýcary, třeba by se do podvědomí hráčů vkradly pocity, že to nebude nic těžkého. Že by měly jít zápasy snadno. Ovšem takhle ne. Víme, co nás čeká, nikdo nic nepodcení, v ničem nepoleví."

Delší dobu působíte na hokejovém svazu, vaše práce je stejná jako v případě jiných reprezentačních trenérů. Hráče máte k dispozici v určitých intervalech, nechybí vám denní zápřah, jaký bývá v klubech?
"Bez přerušení jsem na klubové úrovni působil sedmnáct let, možná osmnáct. Je to samozřejmě jiná forma práce. V současné pozici mám víc prostoru k přípravě, na rozbory, hodnocení, videa. Můžu hledat varianty, cítím, že mám víc energie. Když přijde akce, jsem odpočatý, plný sil. Na turnaji typu mistrovství světa by se to mělo projevit. V klubech řešíte neustále hromadu věcí, necháte za sebou 30 kol a před nástupem k reprezentaci najednou musíte okamžitě přešaltovat a bez ohledu na vyčerpání hned dělat naplno s jiným týmem. Přijdou noví hráči, máte minimum času, je to složité. Pro mě jako trenéra je příznivé, že mohu být na šampionát pořádně připraven. Když srovnám současnou pozici s dřívějším působením v klubech, není to lehčí. Jen prostě jiné."

Vaše trenérská minulosti je dost pestrá, už v 90. letech jste pracoval v zahraničí. Čím vás angažmá v Německu či Rakousku nejvíc obohatilo?
"Dělal jsem tam pět let, tehdy v cizině platila určitě větší poptávka po českých trenérech, než je tomu nyní. Zhruba v letech 1994 až 2000 jsem vedl německý Bad Reichenhall, pak rakouský Gmünd. Šlo o týmy z druhých nejvyšších soutěží obou zemí, potkával jsem spoustu krajanů, kteří u našich sousedů působili také. V Rosenheimu třeba Luďka Bukače mladšího. Pro mě osobně znamenalo zahraničí strašně moc. Získáte hromadu zkušeností, obohatí vás to po všech stránkách. Naučil jsem se německy a anglicky, získal spoustu kontaktů, rozšířil si obzor. Nedovedu si představit, že bych zůstal třeba deset let jen v jednom českém klubu. Každý se potřebuje rozvíjet, inspirovat, vstřebávat novinky. Pokud se neotevřete změnám a nejste pozitivní, těžko se posunete."

Bezpochyby vám v tomto směru pomohlo angažmá v norském Lillehammeru.
"Tam to bylo zajímavé. O norském hokeji se u nás často mluví s despektem, ale oni kompletně převzali systém výchovy mládeže od Švédů. V Norsku zavedli gymnázia, kluby mají úzké kontakty se švédskými oddíly, nejlepší norští hokejisté hrají švédskou elitserien. Přicházejí tam cizinci, úroveň jde nahoru. Třeba Tomáš Sršeň nedávno řekl, že tři týmy norské ligy by mohly bez potíží hráč naši extraligu. To podepisuju. Pro mě byl Lillehammer důležitým působištěm po všech stránkách."

Jak jste si užíval po stránce soukromí? Dostal jste se častěji například k lyžování?
"Dostal, samozřejmě. Život v olympijském městě nabízel spoustu možnosí ke sportování. Norové žijí jinak než my, pro ně je sport alfou a omegou všeho. Když jsem měl čas, popadl jsem lyže a vyrazil na sjezdovku. Svezl jsem se na kole, což je má velká záliba. Bylo to tam fajn."

Čeští fanoušci si vás před nástupem k dvacítce asi nejvíc pamatovali z působení u plzeňského týmu, s nímž jste v prvním kole play off tehdy senzačně přešli přes Pardubice. Vzpomenete si na to občas?
"S Jirkou Kučerou jsme tehdy k mužstvu přišli, když bylo na hraně postupu do play off. Mělo blíž k poslednímu místu než k horním příčkám. Na poslední chvíli se nám podařilo postoupit a pak následovala ta skvělá série s Pardubicemi. Ne, na to se zapomenout nedá. Euforie byla veliká. Já se později přesunul k mládeži, což platí i nyní. Možná to bude znít zvláštně, ovšem mě to s mladými víc naplňuje. Baví. Mám pocit, že tam mohu víc věcí ovlivnit."

V roce 1999 jsem dělal v Plzni rozhovor s Petrem Sýkorou, tehdy čerstvým mistrem světa z Lillehammeru. Pamatuji si, jak se poté potil na tribuně plzeňského stadionu pod vaším vedením v letní přípravě. Jak je spolupráci došlo?
"Petr a ještě Pavel Trnka mě tehdy požádali, jestli bych jim s prací na suchu nepomohl. Připravil jsem jim program, po dva roky jsme se tomu věnovali. Petr Sýkora poté získal Stanley Cup a když ho přivezl do Plzně, měl jsem radost. Tvrdě pracoval, dřel, došel k úspěchu vlastními silami. Přístup jeho i Pavla Trnky byl vynikající."

Později jste působil u hokejbalu, dokonce jste vedl i reprezentační výběr. Co vás k tomu přivedlo?
"V Plzni je tento sport populární, měl jsem s hokejbalisty úzké kontakty. Požádali mě, jestli bych nepomohl. Hokejbal se rozvíjel, dva roky jsem u něj fungoval jako trenér, školil kolegy, připravil jsem odbornou knihu. Pro mě to znamenalo určitou přidruženou činnost, ale hokej jsem měl vždycky na prvním místě. Snažil jsem se být platný, jenže pak už jsem všechno nestíhal skloubit. Chyběl čas, dál jsem dělal jenom hokej."

Jako hráč jste si vyzkoušel v Plzni nejvyšší soutěž, vracíte se někdy ke svým hokejovým začátkům?
"Málo, je to hodně dávno. Je pravda, že jsem byl dva roky v plzeňském áčku, sehrál jsem několik ligových zápasů. Ale pak jsem se vážně zranil, lékaři mi později doporučili, abych s vrcholovým sportem nepokračoval. Byl jsem tehdy ve druhém ročníku pedagogické fakulty, dal jsem přednost škole. A také trenéřině. Chtěl jsem u sportu zůstat - když to nešlo vrcholově, dal jsem se na trenéřinu."

Na první pohled mi někdy připadáte dost přísný, jakoby trošku uzavřený. Je to jen zdání, nebo jste takový?
"To nevím. Především se snažím být komunikatvní. A pozitivní. Mojí snahou je vytvářet atmosféru důvěry, ale všechno musí fungovat na bázi jasných pravidel. Když ta nefungují, nejsou ani výsledky. O tom jsem přesvědčen."

Čím by vás hráči potěšili na mistrovství světa v Buffalu?
"Kdyby podali výkon na hranicí svých možností. Byl bych hrozně rád, kdybychom zvládli těžké situace a došli k úspěchu."

Trenéřina přináší stres, psychické vypětí. Někteří kolegové chodí do posilovny, jiní uklidňují nervy řízením auta. Co by? Kde odpočíváte?
"U sportu. Moc rád jezdím na kole. Lákaly mě výzvy. Ještě před pár lety jsem se třeba zúčastnil závodů, jako je Král Šumavy na Zadově. 180 kilometrů během osmi hodin, to byla velká zkouška! Miloval jsem to. Během kariéry jsem měl štěstí na působení v zimních střediscích, kde se v létě dalo jezdit na kole a v zimě lyžovat. To víte, že jsem toho využíval."

Nechybí vám teď sport? Hodně času trávíte při přesunech mezi Plzní a Prahou.
"Ačkoli jsem rodilý Plzeňák, v Plzni jsem skoro nikdy delší dobu netrénoval. Když jsem se dal na tuhle práci, věděl jsem, že budu často mimo domov. Je to nutnost. Jinak se neposunete, nezískáte zkušenosti. Do Prahy to mám blíž než do Lillehammeru, absolutně mi to nevadí. V autě si utřídím myšlenky, projdu si podstatné věci. Také to není od věci. Když jsem trénoval Klatovy, jezdil jsem tam z Plzně denně vlakem. Páni, kolik já tehdy přečetl krásných knih. To by se mi dneska nepodařilo."