Český hokej si připomíná jubileum legendy, Ivan Hlinka by oslavil 60. narozeniny

"Jak se cítím? To je nejčastější otázka, kterou slýchám od roku 1969, kdy jsem začal hrát za nároďák," snažil se zlehčit tón, když po olympijském finále v Naganu poprvé předstoupil před novináře. "Je to můj osmnáctý největší úspěch v životě," pokračoval. Psal se 22.únor 1998 a Ivan Hlinka s českým týmem právě dosáhl největšího triumfu v dějinách našeho hokeje.

"Promiňte, musím jít. Je mi zima a nerad bych nastydl. Za pár dní nás čeká v extralize Slavie," rozloučil se tehdy, než zmizel v rozjařené šatně. Okázalým slovům se vyhýbal, patos se mu příčil i v podání jiných. Ať šlo o slavná vítězství nebo neslavné porážky.

Držel se hesla, které sám lidově vyjadřoval větou: Hlavně se z toho nepodělat. Na konci přitom volil ještě lidovější výraz. Měl rád svůj klid. Ani do sepsání pořádných memoárů se nepustil. Ještě to necháme být, tvrdil.

Kdo neviděl, případně neslyšel od těch, co mu byli nablízku, možná by ani nevěřil. Těsně po olympijském finále řekl masérovi o ručník. Ivan Hlinka, ten urostlý, tvrdý chlap, se neubránil slzám. Jakmile o rok později získal v Lillehammeru poprvé svůj trenérský titul mistra světa, utekl do kabiny a nějakou dobu se neukázal.

Uměl vyprávět, jak si příští zápas promítá v hlavě dlouho do noci. Ale už nemluvil o tom, jak má během utkání ze samých nervů žaludeční problémy. Uchoval si duši velkého hráče. A velkým hráčům nepřísluší obnažovat úplně všechno.

Nutkání pronést cosi vzletného dokázal přejít s typickým humorem. Nezkazil žádnou legraci. Když na tiskové konferenci oznamoval novinářům sestavu pro Světový pohár 2004, četl jména naschvál příliš rychle. “Nestíháte?” dobíral si je. Jakmile byl osloven německým kolegou v lámané češtině, se šibalským výrazem v očích ho vyzval, že se pobaví v jeho mateřštině.

“Já vám rozumím. Vždyť jsem ze Sudet. Oberleutensdorf. Horní Litvínov.” Hlinka měl velké srdce. Víc si vážil hráčů, co třeba občas něco provedou, ale dovedou se za úspěch rvát. Moc hodný hokejista mnoho nedokáže, říkával. Stejně jako hodný trenér.

"Neměl by s hráči být moc velký kamarád. Kamarádství by se mělo projevovat v nepříznivých chvílích, ale neznamená vyhýbat se konfliktům. Pravidla hry musejí být předem jasně daná. Trenér bez hráčů ani hráči bez trenéra nemají šanci uspět."

Byl šéfem, který si do ničeho nenechá moc mluvit. Slavomíru Lenerovi se svého času divil, jak mohl najít zalíbení zrovna v golfu. Někdejší kolega z reprezentační střídačky ho do tohoto sportu zasvětil. Hlinka golfu propadl natolik, že by se v hokejových kruzích těžko hledal zanícenější hráč.

Uměl žít naplno, ale i on musel trochu zvolnit. Jednou nan greenu se mu udělalo zle, museli zavolat lékaře. Slabší chvilku si vysvětlil jako varování. Odepřel si i dlouho neodmyslitelné cigarety. Ale v osudu měl napsán úplně jiný konec.

Na golf jezdil často do Karlových Varů. Právě tam si v neděli po vyhlášení Zlaté hokejky 2004 zahrál naposledy. “Viděl jsem poslední Ivanův drive,” řekl později smutně Slavomír Lener, který si tehdy zahrál s ním.

Druhý den bylo 16. srpna a Ivan Hlinka na karlovarské hřiště chystal znovu. Na odpoledne měl domluvený rozhovor. Už nedorazil. Cestou havaroval, na následky těžkých zranění jeho velké srdce vyhaslo.

V těchto dnech by se Ivan Hlinka - vynikající hokejista, trenér a hlavně člověk - dožil 60 let. Jeho památka bude uctěna 26. ledna 2010 ve 12 hodin u jeho hrobu na Olšanských hřbitovech v Praze 3 za účasti vdovy Liběny Hlinkové, prezidenta ČSLH Tomáš Krále, generálního sekretáře ČSLH Martina Urbana a čestného předsedy ČSLH Karla Guta.

Ivan Hlinka (26.1. 1950, Most – 16.8. 2004)

Útočník, trenér, funkcionář. Trojnásobný mistr světa (1972, 1976 a 1977), trenér vítězného týmu na ZOH 1998 v Naganu a mistrů světa 1999. Jako hráč účastník 11 MS, ZOH 1972 a 1976, Kanadského poháru 1976. V reprezentaci 259 utkání a 133 branek. Odchovanec Litvínova, půl roku působil v Trenčíně. V lize poprvé v 16 letech, celkem 15 sezon, 525 utkání a 342 gólů.

Hrál NHL za Vancouver Canucks a EV Zug ve Švýcarsku. Po skončení kariéry trenér v Litvínově, u reprezentace začínal v roce 1991, získal bronz na ZOH 1992, MS 1992 a 1993. Od roku 1994 tři sezony generální manažer Litvínova a ve vedení hokejového svazu. Po odstoupení L. Bukače na jaře 1997 znovu u reprezentace: zlato na ZOH 1998 a MS 1999, bronz na MS 1997 a 1998.

Generální manažer na ZOH 2002. První Evropan, který vedl mužstvo NHL jako hlavní kouč, s Pittsburghem se probojoval roku 2000 do semifinále Stanley Cupu. V NHL působil necelé tři sezony, později vedl tým Omsku. Od sezony 2004–05 měl nastoupit k reprezentaci. Před Světovým pohárem však zahynul při autohavárii. V roce 2002 uveden do Síně slávy IIHF.