Češi zahodili velkou šanci, v cestě k úspěchu je zastavily vlastní chyby i shoda okolností

(QUEBEC, od našeho zpravodaje) Brzký konec českých hokejistů na mistrovství světa bolí. Zatímco elitní čtveřice špičkových výběrů bude bojovat o medaile, svěřenci kouče Hadamczika léčí zklamání daleko od bouřící Colisée Pepsi. Přitom asi hodně dlouho nebudeme mít tak progresivní tým plný osobností, výjimečných hráčů i hladových nováčků. Ale marná sláva, vyřazení mohou Češi vyčítat jen sami sobě. Sice neměli takové štěstí jako třeba v Rize, nicméně udělali několik chyb, jež vedly k celkovému neúspěchu.

Škoda. Národní tým byl letos bezpochyby silný. S individualitami, pracanty, obětavými dříči i šikovnými dirigenty. Možná se jen ze souboru plného dobrých jmen nepodařilo vymáčknout maximum. Hokejisté začali turnaj úspěšně. Porazili Dány, načež předvedli nejlepší výkon na turnaji proti Rusům. Po jasném skalpu Itálie následoval koncert se Švýcary.

Tehdy to vypadalo na krásné tažení. Jenže přišel zápas s Bělorusy a první náznak vadnoucí formy. Duel se Švédy v osmifinále reprezentanti prohráli, čímž ztratili možnost bojovat ve čtvrtfinále se Švýcarskem. Po dvou volných dnech stál tedy na druhé straně hřiště soupeř z nejméně oblíbených. Seveřané nakonec české naděje spálili na prach.

Může za všechno Hnilička?

Stačilo málo a všechno mohlo vypadat jinak. Udržet stav 2:1 do konce zápasu. Soustředit se na začátek prodloužení a nepustit Weinhandla do průniku, po němž musel faulovat Martin Erat. A podobně. Spousta kritiků svedla porážku na Milana Hniličku. Nahození Stralmana před rozhodujícím gólem měl český gólman podržet, nicméně sám za všechno nemůže.

Ano, gólmani jsou aktuálním problémem českého hokeje. Začněme tedy u Hniličky. Loni v listopadu odešel do ruské Ufy a poté vlastně nechytal. V národním týmu měl pevnou důvěru, ačkoli kouč Hadamczik už nebyl zcela spokojen předloni v Rize. Proč nedostali větší šanci jiní brankáři, to ví nejlépe právě kouč.

Ale kdyby letos nebyl k dispozici Hnilička, mohl nastat ještě větší problém. Těžko říci, jak by ohromný tlak unesli Pinc či Svoboda. Karlovarského Mensatora ponechal kouč stranou, na mezinárodní scéně dosud nikdy nechytal. Turek už v reprezentaci odvedl své, Čechmánek se v Třinci vytratil, navíc měl spory s trenérem Hadamczikem. Pöpperle je po zranění, Schwarz a Pavelec působili na farmách.

Gól v pěti proti pěti - hodně velká dřina

Milan Hnilička skutečně neměl nejlepší formu, nicméně nutno poznamenat, že mu někdy nepomohli hráči v poli. Na vyražené puky často dosáhl dřív soupeř, defenziva nefungovala zcela spolehlivě. A to i přesto, že jsme v zadních řadách měli výtečné hokejisty. Extratřídu předvedli Kaberle s Židlickým, perfektní práci odvedl Kuba, dobře zapadl Rozsíval.

Hodnocení obdržených a vstřelených branek nemá dobré Michálek, nicméně bek Phoenixu přijel se zraněním, jeho výkon to asi poznamdenalo. V posledním utkání nenastoupil Hejda, jehož defenzivní schopnosti ale většinou fungovaly. Neztratil se ani Čáslava. Obránci víceméně splnili představy, byť by se dala jejich hra rozebírat do dalších detailů a souvislostí.

Větším problémem byla spíš ofenziva. A to při vědomí, že Češi dali Rusům čtyři branky. Že zničili Italy, nezaváhali proti Dánům a do švýcarské sítě nasázeli pět gólů. O hodně zářezů se postaraly mimořádně produktivní přesilovky (lepší na šampionátu byli v tomto ohledu pouze Američané). V závěrečných kláních se ale hokejisté hodně nadřeli na gól při hře v normálním počtu hráčů.

Když chybí důraz a agresivita před brankou...

Bruslili, snažili se, leč jejich akce končily mnohdy v rozích. U mantinelů. Daleko od pozic, z nichž góly padají. Už loni byla podrobena kritice nedůslednost hráčů před brankovištěm. Tehdy chyběli tvrdí bijci urostlých postav. Letos jich národní tým měl víc, přesto vypadal dojem stejně. Hodně střel, ale také málo důrazu, agresivity. Absence ochoty podstoupit bolestivý souboj před gólmanem protivníka.

Na krásu bychom byli možná mistry světa, ale účel jsme postrádali. Platí to o všech formacích. V té první se sešly mimořádnéí indiviality. Eliáš s Eratem udělali spoustu práce, Hlinka k nim výtečně zapadl. Jejich přesilovky? Nádhera! S Kaberlem a Židlickým na beku radost pohledět. Ale stesky na koncovku při hře v pěti platí i pro ně.

Mezi naše nejlepší hráče se zařadili Vrbata s Kotalíkem. Postupně stoupal výkon Plekance. Příjemným překvapením byl svěží projev Rolinka a Fleischmanna. Vidět naopak nebyli Irgl, Novotný, Klepiš. Mladý Krejčí musí ještě do patřičné úrovně dozrát, jednou bude velmi platným hráčem další novic Hanzal. Kohn nebo Skuhravý se do hry moc nedostali.

Bez posil z NHL to nejde

V české sestavě našlo místo šestnáct hokejistů NHL. Vysoké číslo, ale oprávněné. V zámořské lize působí nejlepší hokejisté, kteří jsou zvyklí hrát proti světovým hvězdám na úzkém kluzišti. Josef Augusta a někteří další v médiích upozorňovali právě na počet krajánků z NHL v sestavě národního týmu. Prý měl dostat příležitost větší počet hokejistů z Evropy.

Škoda, že nezazněla konkrétní jména. Kdo na šampionátu chyběl, kdo z našeho kontinentu by si vedl lépe než ti, co v Quebeku nosili reprezentační dres. Během sezony hráli akce Euro Hockey Tour výhradně hokejisté z Evropy a skončili hodně mizerně. Kdepak, bez posil z NHL to nepůjde. Jsou nejlepší, mají kvalitu i přístup. Po náročné sezoně se vzdali volna a nabídli služby. Za to si zaslouží obdiv. Ostatně - například Rusové mají hvězd plnou superligu a přesto do NHL sáhli docela výrazně.

Národní tým prochází poslední dobou generační výměnou. Nastartoval ji kouč Hadamczik, pokračovat bude jeho nástupce. Hledání se týká zejména na pozici brankářů, ale také v jiných ohledech. Zlatí hoši z Vídně 1996 až 2005 odcházejí, mladší následovníci zatím spíš tápou. Každá hokejová země si po letech hojnosti prožije slabší období. Jde jen o to, aby se z přechodného stavu nestala trpká přetrvávající realita.