Černíkovy vzpomínky na kamarády: Dzurillu škádlil při kartách, Hlinku jako pes obranář

Před lety vynikající útočník, poté úspěšný činovník, který se v českém hokeji pohybuje spoustu let. František Černík je muž mnoha profesí, milovaný sport poznal z různých stránek. Když uslyší dotaz, jaký moment by z kariéry vypíchl, jen se usměje. "Všechno jsem přečkal ve zdraví. Jediné vážnější zranění přišlo v roce 1977 a utekl mi vzhledem k tomu titul mistra světa," hlásí. Rok předtím ale zlatou medaili získal. "Katovice byly nádherné. Měli jsme velmi silný tým," dodává dnešní šéf Vítkovic a také viceprezident hokejového svazu.

Zmíněný šampionát byl pro rychlíka na bruslích přezdívaný "Čert" zajímavý i z jiného pohledu. "Přidělili mě na pokoj k Vlado Dzurillovi. On zkušený brankář, já mladý kluk. Ale ohromně jsme si sedli, byli jsme podobní vzhledově i smyslem pro humor. Na pokoji jsme hráli karty nebo šachy, kolikrát oboje vylétlo z okna, jak se Vlado rozčílil. Byl to skvělý chlap, bohužel velmi brzy zemřel. Často na něj vzpomínám," přiznává.

Další velký zážitek reprezentační kariéry se týkal olympijských her v Sarajevu 1984. "Rok předtím jsem koketoval s odchodem do ciziny, ale Luděk Bukač mi řekl, ať počkám až po olympiádě. Měli jsme tehdy velkou fazónu s Jirkou Lálou a Láďou Svozilem, jenže ten se v posledním přípravném utkání zranil a místo něj jal do Sarajeva Kýhos. Narušila se nám souhra, znát to bylo," konstatuje. Stříbrné medaile si ovšem cení. "Hráli jsme velmi dobře a ve finále hodně trápili sbornou," vzpomíná.

Výbušnost jsem měl v sobě, pomohlo i veřejné bruslení

K hokeji se kdysi dostal jako spousta tehdejších kluků. Věnoval se různým sportům, na brusle se postavil nejdřív s kamarády. "V Ostravě jsme hrávali na hřištích mezi domy. Měli jsme své ledy, zápasy mezi dvory byly na ostří nože. Tehdy to chodilo tak, že kluk přišel domů ze školy, hodil tašku do kouta a upaloval ven," vypráví.

Vrcholově se hokeji začal věnovat zhruba od devíti let. "Dost pozdě, že?" připomíná. "Ovšem měl jsem zase všestrannost. Zkusil jsem všechno, co šlo. Snažil jsem se napodobit o čtyři roky staršího bratra, jeho příklad mě táhnul." Už jako kluk udivoval úžasným bruslením. "Výbušnost jsem měl v sobě, ale také mi pomohlo, že jsem byl pořád na ledě. Tréninky probíhaly třeba dvakrát týdně, ale chodili jsme na veřejná bruslení. Mládeže i dospělých, i když tam se musel dávat pozor, aby nás nechytli," směje se.

Hokejové Ostravě tehdy vládl Miroslav Vlach. Slavný reprezentant učaroval i Černíkovi. "Chodil jsem se na něj dívat a později jsme se v týmu také sešli," říká. Ve Vítkovicích se brzy zařadil k oporám, vystřídal hodně spoluhráčů. Nejvíc fanoušci pamatují jeho útok se Svozilem a Fryčerem. Trio reprezentantů kouzlilo, nicméně moc dlouho pohromadě nevydrželo. "K sobě nás dal Ladislav Štemprok. Bylo to při Spenglerově poháru. V týmu měli určitý konflikt Vlk a Fryčer, proto ta změna."

Vítkovice zrovna prožívaly krásný čas. Mužstvo vyhrálo na jaře 1981 mistrovský titul, druhý v klubové historii. "Láďa Svozil se pak v Bratislavě vážně zranil, Mirek Fryčer odešel do NHL. Ale to bylo až další rok, po šampionátu ve Finsku. Centra nám tehdy hrál Ivan Hlinka," přibližuje. S kamarády z vítkovického útoku je pořád v kontaktu. "Láďa Svozil pracuje u nás ve Vítkovicích, bydlíme sto metrů od sebe. Ale Mirek Fryčer se trošku vzdálil. Loni se přestěhoval do Toronta, píšeme si po internetu," dodává.

Po Lake Placid jsem byl zatrpklý. Otrávený

Celá trojice se kdysi mohla sejít v NHL. Ovšem doba tomu nepřála. Fryčer to vyřešil emigrací, Svozil měl podobný záměr, ale zranil se. A Černík? "O odchodu z republiky jsem také uvažoval. Bylo to v roce 1980. Nedostal jsem se do sestavy pro olympiádu v Lake Placi a s reprezentačním béčkem pak dva týdny jezdil po Kanadě. Přiznávám - byl jsem zatrpklý. Otrávený. Doma jsem měl ale závazky, emigraci jsem spíš chtěl uskutečnit o rok později. S manželkou se nám podařilo odjet na dovolenou, jenže žena měla doma nemocného otce. Neudělali jsme to."

Kdyby ano, zamířil by do NHL. "Měl jsem podepsanou smlouvu," překvapuje. S kým? "S Quebekem. Sešel bych se s Mirkem Fryčerem i s bratry Šťastnými," doplňuje. Stejný klub lákal i Svozila, kroky kamarádů by se tudíž znovu protly. Leč nestalo se, osud jim nepřál. Černík si NHL zkusil, ovšem až v sezoně 1984-85. Tehdy odešel s požehnání režimu do Detroitu. "Zůstal jsem jen rok a mělo to pro mě dva aspekty," naznačuje.

"Ten první se týkal toho, že Red Wings neměli moc dobré mužstvo. Probíhala generační výměna, začínal třeba Steve Yzerman. Výsledky nic moc. My tam přišli s Milanem Chalupou, který se poměrně brzy zranil, mně bylo jednatřicet, ale skoro jsem nehrál. Ve Vítkovicích a nároďáku jsem byl zvyklý na spoustu prostoru, v NHL jsem však chodil na led kolikrát jen na patnáct dvacet vteřin," konstatuje.

Druhé hledisko kvituje. "Získal jsem neocenitelné zkušenosti. Díval jsem se, jak klub funguje, všímal si zázemí. Poznal jsem mimo jiné majitele pana Illitche, jenž tam je dodnes. Tři roky po návratu do Evropy jsem nastoupil jako funkcionář ve Vítkovicích a pobyt v Detroitu mi velmi pomohl," přiznává. Během zmíněné sezony sehrál 49 utkání NHL a nastřílel pět gólů, další rok zamířil do Německa, poté do Rakouska. Načež následoval odchod z vrcholové scény.

Osobnost jako Hlinka českému hokeji chybí

Návrat z NHL si vynutily i rodinné důvody. "Holka chodila do první třídy, syn do třetí, musel dělat rozdílové zkoušky," říká. Jako ostravský patriot věděl, že chce působit v klubu svého srdce. Na trenérskou dráhu prý nikdy nepomyslel. "Párkrát jsem zaskočil, když jsme potřebovali nastartovat tým. Ale že bych na střídačce zůstal? To ne. Měl jsem spoustu jiných povinností, dělal jsem ve vedení svazu, byl manažerem reprezentace. Na trenéřinu by mi nezbyl čas," vysvětluje.

Coby činovník se posléze vrátil k národnímu týmu. Bylo to za Ivana Hlinky, ty dva pojilo letité přátelské pouto. "Ivana jsem si pamatoval nejdřív jako soupeře a poprvé se s ním potkal coby spoluhráč ve čtyřiasemdesátém, když jsem debutoval za nároďák. Předtím jsme se moc neznali, pamatuju si, jak mě trenéři na Hlinku jednou poslali, abych ho hlídal. Ivan to vydržel do desáté minuty, pak mu ruply nervy a dostal trest do konce utkání," připomíná.

Dva vynikající útočníci si padli do oka. "Dělali jsme spolu, ale nemyslete si, pěkně jsme se kolikrát pohádali. Ivan potřeboval oponenta, když jsem měl jiný názor, řekl jsem mu ho. Před Naganem jsme spolu byli dost dlouho v Americe, po příletu hrály Vítkovice v Litvínově, znovu jsme tedy sedli a jméno po jménu probírali. Ivan hokej miloval, výběr hráčů považoval za strašně důležitý. Ta jeho tragická smrt mě pořád velmi mrzí. Osobnost, jakou byl on, český hokej postrádá."

S hokejem zažil Černík hodně radosti, na některé sezony naopak nevzpomíná moc rád. "Za mého působení jsme nikdy nesestoupili, ani neudělali titul," zmiňuje. Coby funkcionář prý neměl žádný konkrétní sen. "Ale cením si toho, že jsem mohl být v Naganu a také u tří titulů mistrů světa, které získali s hráči Ivan a Pepík Augusta."

Pavla Kubinu mi dvakrát vyhodili od mládeže s tím, že neumí bruslit

Jak se zdá, po odchodu silné generace si musíme na další vavříny počkat. "Špičkových hráčů tolik nemáme. Na Švédských hrách domácí nasadili tři devatenáctileté mladíky, nám ti nejlepší hrají v zámoří. Ale stejně doufám, že na velkých turnajích zase konečně překročíme hranici čtvrtfinále."

Vedle sportu se Černík realizoval také v regionální komunální politice. "Osm let jsem byl v ostravském zastupitelstvu, čtyři roky jsem seděl v městské radě. Bylo to v době, kdy jsme žádali o přidělení mistrovství světa do Ostravy. Povedlo se, byla opravena hala, hotely - pro budoucnost to mělo velký význam. Peníze utratíte, ale tyhle věci zůstanou dalších padesát let," zdůrazňuje.

Životní náplní Františka Černíka je ale pořád hokej. Ostatně - v rodině má dalšího špičkového hokejistu, dcera Andrea se provdala za Pavla Kubinu. "Když bylo Pavlovi patnáct, trenéři mi ho dvakrát vyhodili od mládeže s tím, že neumí bruslit," vzpomíná na první kontakt s pozdějším zetěm. O vztahu dcery s trojnásobným mistrem světa se dozvěděl nečekaně. "Holka přišla, jestli by mohla jet do Tampy. Už jsou spolu deset let."

K zajímavým záznamům rychlíka na bruslích patří třeba zápas se Sovětským svazem na mistrovství světa v Praze 1978, kde dal Černík v jediném utkání tři góly Treťjakovi. Tuto a podobné události čas od času připomíná na setkáních s kamarády ve sklípku na Moravě, kam jezdí někdejší členové realizačního týmu reprezentace. "Také mě baví tenis, v létě hraju fotbal za Kubina tým. Čtyři minuty běhám, dalších deset se vydýchávám. Střídám totiž jako při hokeji," uzavírá z vesela.