Bouřlivák Holík se raduje z úspěchů dětí. Je to mnohem víc, než titul mistra světa, tvrdí

Platil za jednoho z největších bouřliváků českého hokeje. A také srdcařů. Na ledě vítězil díky obrovské vůli, Jaroslav Holík byl přirozeným vůdcem slavné jihlavské Dukly i československé reprezentace. Proslul ve dvojici s bratrem Jiřím, který má ale na kontě víc mezistátních startů i účastí na velkých turnajích. Starší z obou sourozenců totiž doplácel na zranění i na to, že občas říkal věci, které druzí nechtěli slyšet. Stejný je pořád, ačkoli už dávno nepřeskakuje mantinely a fanoušky nebaví srdnatými útočnými akcemi.

Jaroslavu Holíkovi bude příští rok sedmdesát, dlouho bojuje se zdravotními potížemi. "Počátkem prosince jsem musel na operaci. Brali mi malíček, pak se mi blbě chodilo. Nakonec jsem kvůli infekci přišel o kus nohy, vzali mi jí pod kolenem. Už deset let mě zlobí problémy s krví, nemoc je podle všeho virového původu. Nedá se vyléčit," říká. Rozhovor vznikal před několika dny, posléze musel Holík zase do nemocnice. Seděl v křesle jihlavského bytu, nebylo mu do zpěvu, ale vyprávěl jako dřív. "Lepší by bylo, kdybych se sešli v baráku u Sázavy. Tam to mám moc rád. Ale v Jihlavě taky," hlásí.

Když uslyšel návrh, zda by nezavzpomínal na staré dobré časy, okamžitě svolil. "Já mám času dost. Původně jsme chtěli s paní letět do Ameriky za dětmi, ale nejsem zdravotně fit, takže vyrazíme, až to půjde." Syn Bobby léta válel zámořskou NHL, s New Jersey získal Stanley Cup. Dcera Andrea pro změnu vynikala v tenisu, před lety ovládla dvouhru juniorek ve Wimbledonu. Jaroslav Holík se postupně proměnil z pyšného tatínka na pyšného dědečka, bedlivě sleduje, jak si v zámoří vedou vnuci David s Adamem, nebo jak pokračuje kariéra dcery Bobbyho, jež je nadanou jezdkyní na koních.

Mistr světa 1972 a bronzový medailista z olympiády v Sapporu ale především neustále pozoruje hokej. I dění v České republice. "Vždycky jsem měl na věci svůj názor. Pozor - netvrdím, že je správný, ale říkám, co cítím. Nevím, proč bych se měl na starý kolena měnit. Když si pustím televizi a vidím, co tam ti politici vykládají, nemohu to pochopit. Oni si snad opravdu myslí, že jsme úplně blbí," vykládá a rukou ukazuje k obrazovce, na níž se zrovna rozebírá téma korupčních skandálů poslední doby.

Jakmile zaslechne podobné zprávy, hned se mu otevírá kudla v kapse. Oči jsou plné energie, Holík typickým způsobem sype z rukávu perlivé komentáře. Ačkoli už není v dřívější kondici, humor mu zůstal. V následujících řádcích se trpělivě vrací k dobám aktivní činnosti, shovívavě komentuje i svoji povahu. "Na ledě jsem býval sviňa. Nikomu jsem nic nedaroval, soupeři mě asi neměli moc rádi. Ale takoví hokejisti jsou potřeba. Podobně hrával Olda Válek a další," reaguje.

Hokejové dění pečlivě vnímáte, ale chodíte se dívat ještě na svůj sport do hlediště?
"Když mi to zdraví dovolí, tak jo. V Brodě. Z chalupy to mám kousek, vždycky si sednu mezi kamarády, jako jsou Honza Suchý, Gusta Žák. Ale na extraligu nechodím, ani na nároďák. Dvě stovky nejlepších hráčů jsou pryč, ten úbytek je znát. Pokud jsem mohl, vyrážel jsem se koukat na vnuky, byl jsme třeba na jaře v Drážďanech, kde hrál David za osmnáctku. Tohle si nenechám ujít. Je strašně krásné vidět jeho nebo Adama hrát."

Je některý z nich po vás?
"Těžko říci. David má hodně z mámy. Je hrozně pracovitý, ale moc hodný. Říkám mu to pořád. Adam? Ten je trošku jako já. Nic si nedá líbit, navíc centr. Pravák. Můj zeť Franta Musil se jim hodně věnuje, sám dře jako kůň. Dělá skauta, jezdí po světě, nezná odddechu. Taky jsem býval takový, ale teď s odstupem vám řeknu, že se mi to projevilo na zdraví. Kdybych povolil, možná bych na tom byl líp. Frantovi furt opakuju - neblni, odpočiň si taky. Život není jen práce."

Proč jste si vlastně jako kluk vybral hokej? Bavil vás víc než jiné sporty?
"Kdepak, tohle za nás s bráchou rozhodl táta. Chtěl, aby z nás něco bylo, v Brodě se hokej hrál. Otec nás hodně ovlivnil. Nesouhlasím s tím, že někteří nehodlají děti do ničeho nutit. Dětem je třeba ukázat cestu, dát jim příklad, podporovat je. Líbilo se mi, co říkal Jarda Jágr, jak se jeho kariéře obětovala rodina. Stejné to bylo u nás. Táta měl řezniczví, makal od rána do noci. Udělal by pro nás první poslední."

Sportoval?
"V mládí jo. Skákal na lyžích, miloval to. Jenomže musel dělat. Vztah k lyžování mám po něm. I v době, kdy jsem hrál za nároďák, mě bavilo vzít běžky a vyrazit někam po okolí. Na Vysočině bývala spousta sněhu, nikomu to nepřipadalo divné. Lyžování, to je životní styl. Vždycky jsem si báječně odpočinul a vyčistil hlavu. Když je olympiáda nebo mistrovství světa, koukám se v televizi na všechny závody. Jsem nejen hokejista, ale i lyžař."

Napadlo vás někdy, čím byste byl, kdyby vám hokej tak nešel?
"S rozumem, který mám, bych studoval. Ale jak by to se mnou dopadlo v jiném oboru, to nevím. Jsem zvyklý říkat, co si myslím, za bolševika se to moc nenosilo. V hokeji z toho také vznikaly problémy, ale když to člověku na ledě šlo, nechali ho být. Nebo - většinou ho nechali být. Když si vzpomenu na hokejové začátky, byly to krásné časy. S bráchou jsme trávili na ledě spoustu času, zažili jsem starou brodskou gardu, ti borci pro nás byli vzory. Já musel hodně skousnout, abych byl jednou na nejvyšší úrovni. Míval jsem zranění, jedno nám s bráchou změnilo život."

Byl to problém s vaší nohou, vzhledem k němuž otec rozhodl, že se bratr Jiří vrátí ze Sparty na Vysočinu?
"Ano. Třičtvrtě roku jsem nehrál a táta Jirkovi řekl, že potřebuju pomoci. Pak jsem šel hrát a ve Švédsku mi tu nohu zlomili znovu. Ale zvládli jsme to."

A našli nový domov.
"S Duklou jsme prožili výborné sezony. Strašně mě štvaly ty kecy, že si armádní klub bral nejlepší hráče, jak se komu zlíbí. Jasně, hokejisti sem chodili, ale ne každý to zvládl. Pobyt v Dukle každému z nich pomohl, navíc se tady vytvořilo silné jádro kluků, kteří přišli z druhé ligy a vytvořili základ týmu. Já, brácha, Honza Klapáč, Honza Hrbatý, Láďa Šmíd, Souška..."

Role lídra patřila vám. Býval jste mazák?
"Jo, to jo. Ale hlavně jsem byl náročnej sám na sebe. I když se prohrávalo 0:3, do poslední chvíle jsem dělal všechno pro to, abychom výsledek otočili. Nesnášel jsem hráče, kteří to odklouzali. Takovým jsme s Láďou Šmídem ve sprše trošku domluvili. Hokej jsem miloval a dělal ho na maximum, vadilo mi, když někdo druhý ne. Ale podobných typů hráčů se našlo víc. Olda Válek - stejnej rapl jako já. Nebo ve fotbale Tomáš Řepka."

Jste rozený vůdce?
"Tohle vyplyne. Nikdy jsem to neměl tak, že bych si o sobě myslel Bůh ví co. Neměl jsem bruslení jako brácha, chyběla mi lehkost. Musel jsem to nahradit bojovností. Proto strašně uznávám Václava Prospala. Taky se na tom nadře jako já, ale ohromnou vůlí se vypracoval na jednoho z nejlepších útočníků NHL. Ježiš, kdybyste viděl, co mě stálo sil jedno takový utkání. Brácha měl na pohyb talent, já ne. Vždycky jsem věděl, že správný tým musí mít i takové hokejisty. Proto se mi po letošním mistrovství světa moc nelíbilo, když se všude psalo jen Jágr, Jágr, Jágr. V české reprezentaci bylo dalších pět nebo šest hráčů, kteří měli špičkovou formu a týmu strašně pomohli. Plekanec, Michálek a další kluci hráli parádně."

S jihlavskou Duklou jste slavil sedm mistrovských titul. Říká se, že nejhezčí je vždycky ten první.
"Já to potvrzuju. My jsme po prvenství sahali už šestašedesátém, ale tehdy to ještě těsně vyhrálo Brno. S Kometou jsme se roky tahali, bývaly to velké bitvy. Pak přišly naše časy. První vítězství bylo nejhezčí, vraceli jsme se z posledního utkání, všude hromady lidí. Užívali jsme si to. Ale stejně tak v dalších letech. Když něco vyhrajete, je to pokaždé krásné."

Dlouhé roky jste válel v jednom útoku s bratrem Jiřím a Janem Klapáčem. Ví se, s kým se vám hrálo nejlépe. Ale koho jste uznával ze soupeřů?
"Například Vencu Nedomanského. Dodneška jsme v kontaktu, výborný střelec. Můj respekt měli Olda Machač, Jaroslav Šíma a další. Teď už to můžu říci, tehdy to ale byli největší rivalové. Prali jsme se spolu, jeden chtěl toho druhého porazit. Panečku, to bývaly souboje. Vždycky jsem měl radost, když jsem beka překonal a dal gól. Tahle soutěžiuvost mě nabíjela."

Přemýšlel jste někdy o odchodu do zahraničí? O emigraci?
"Jo, napadlo mě to. Ale jen letmo, nikdy ne vážně. Odejít bych nedokázal. Doma je doma, a pak - když jsme se s manželkou brali, řekli jsme si, že chceme mít děti a že z nich chceme vychovat pořádné lidi. Já nikdy neřešil peníze. Něco jsem si vydělal, měli jsme, co bylo potřeba. Když budu chtít, mohu si koupit auto, cokoli. Ale za prachama jsem se nehonil. Se ženou pro nás byly na první místě děti. Hodně jsem se na ně upnul, dali jsme je na sport a dělali maximum, aby byly úspěšné."

Po celou dobu vaší kariéry tady panoval jiný režim. Lákali vás někdy do komunistické strany?
"Jasně, že ano. Jednou přijeli z armádního velení v Liberci a řekli, abych podepsal. Ovšem to nepřipadalo v úvahu. Jak říkal velkej straník Severýn: Jardo, tebe by pro ty tvoje kecy stejně nevzali. Je fakt, že jsem komunisty nemusel. Tátovi sebrali živnost, musel dřít celý dny a pomalu noci, aby bylo na živobytí. Vyrůstal jsem v tom a nedokázal zapomenout."

Posílilo ve vás dětství zarputilost?
"Táta mě tomu učil. Zavřeli ho na šest let, šel do cihelny. Mně bylo čtrnáct a musel jsem makat, abych tátu zastoupil. Chodil jsem do lesa, pořád pracoval. Hrál jsem hokej. A pokud bylo volno, pomáhal jsem v Brodě na stavbě zimáku. Když ho dokončili, byl jsem mezi pěti, co měli odmakaných nejvíc hodin při brigádách. Už jako kluk jsem dřel, zarputilost ve mně byla vždycky."

Bratr Jiří je trošku jiný.
"No jo. Měl víc talentu, při hokeji krásně bruslil, všechno mu šlo snáz. Na ledě jsme samozřejmě těžili z toho, že jsme bráchové, jeden o duhém jsme dobře věděli. Ale Jirka je větší diplomat, má prostě jinou povahu."

Oba máte silný vztah k Vysočině. Platí to už od dětství?
"Měli jsme chatu na Sázavě, naši ji stavěli. Pamatuju si, jak odtud táta jezdil ve čtyři ráno do práce. Vysočinu mám v srdci, stejně tak moje paní. Čistý vzduch, příroda, fajn lidi. Vyrazit do ciziny, to jo, proč ne. Ale natrvalo? Kdepak! Tady jsme doma!"

Když byly vaše děti malé, prý jste je občas zavezl k jihlavské fabrice a říkal: Jestliže nebudete tvrdě trénovat, jednou budete sem chodit každé ráno do práce. Bylo to tak?
"Nevím, jestli takhle přesně, ale obecně ano. Chtěl jsem, aby z našich dětí něco bylo. Aby po šichtě nekecali jen tak někde u piva. Andrea patřila k nejlepším tenistkám u nás, Bobby se zase prosadil v hokeji. Jakou já z nich měl a mám radost! Když vám dítě vyhraje juniorku Wimbledonu nebo Stanley Cup, je to mnohem větší radost, než když se sám stanete mistrem světa. Tohle vůbec nejde srovnávat. Víte, byl jsem rád za své úspěchy. Třeba to zlato z Prahy ve dvaasedmdesátém bylo krásné. Ale teprve až s dětmi jsem si uvědomil, co je skutečné štěstí. To samé mám s vnoučaty. V noci sleduju, jak kluci hrajou, voláme si. Když jsem se kdysi dozvěděl, že se Andrea dala dohromady s Frantou Musilem, přiznávám, byl jsem z toho zklamaný. Myslel jsem, že dcera udělá tenisovou kariéru, hrála výborně. Ale dneska jsem strašně šťastný, že to takhle dopadlo. Mám vnuky, na které jiný marně čeká celý život."

Andrea žije s Františkem Musilem ve Vancouveru, David s Adamem hrají hokej. Ale co dělá po skončení kariéry syn Robert?
"Bobby toho po těch dlouhých letech v NHL nechal. Když uvažoval o ukončení činnosti, prý se mi to bál říci. Ale stihl toho dost, nastal čas věnovat se rodině. Bobby má dceru, která jezdí na koni, je moc šikovná. Nevěřil byste, kolik času to Bobbymu a jeho paní zabere. Syn má další aktivity, jezdí do Toronta, komentuje zápasy v New Yorku."

Jak často se vídáte s bratrem Jiřím?
"V kontaktu jsme, samozřejmě. Máme ještě maminku, je jí devadesát, staráme se o ni. Brácha má ale jinak spíš svůj okruh známých, já taky. Dřív jsem se hodně vídal s jinými spoluhráči, ale to skončilo. Chodili jsme na jihlavský zimák do VIP na kafe, pak za námi jednou poslali Otu Klapku, že si to vedení nepřeje. Od té doby jsem tam byl snad jednou nebo dvakrát. Kde mě nechtějí, tam nebudu."

Není to škoda? Jste jednou z ikon jihlavského hokeje.
"Takhle to v sobě mám. Brácha je větší diplomat, vyjde s každým. Takový Obama. Já ne. Když se mi něco nelíbí, ozvu se. Asi víte, že máme názorové rozdíly s Augustou. Jsme v určitém věku, on se ale v Dukle pustil do trénování, ačkoli by to už měli dělat mladší. O Aleši Totterovi, který se snažil u mládeže o zajímavé nové prvky, říkal, že do Jihlavy zavádí kanadský hokej. Bylo toho víc, co mi vadilo."

Vaše největší trenérské úspěchy se vážou k reprezentační dvacítce, s níž jste v letech 2000 a 2001 získal tituly mistrů světa. Při současném rozložení sil v juniorském hokeji se to zdá jako něco neskutečného.
"Tvrdím, že bude trvat dalších padesát let, než se něco podobného povede. V reprezentačním áčku problémy mít nebudeme, vždycky totiž dáme dohromady parádní mančaft. Ale aby se do dvacítky sešel jeden výborný ročník - no, nevím. Na ty zlaté šampionáty mám krásné vzpomínky. Ve Švédsku jsme to spíš ubojovali, druhý rok byl tým asi silnější. Měli jsme tam Erata, Sivka, Vrbatu, Nedorosta, předtím zase Vašíčka, Havláta... Výborní hráči i fajn kluci. Škoda, že český mládežnický hokej v současnosti zaostává. Zavádíme sem věci ze Švédska, z Ameriky, podle mě to je ale hlavně o tom, aby se se tvrdě pracovalo a věnovalo se mladým hráčům. Jenže doba se změnila, spousta lidí si neumí představit, co to je obětovat se dětem. Dělat pro ně první poslední, aby z nich něco bylo."

Kdy vám bylo v životě nejhůř?
"Prodělal jsem nemoci, zranění. Ale byl jsem mladý, tehdy to člověk tak nebere. Bojoval jsem a ze všeho se dostal. Teď mám potíže znovu a peru se s tím, jak se dá. Museli mi vzít kus levé nohy, začalo to tím, že mi černal malíček. Infekci čistili, pak už to nešlo. Bojuju s tím ale delší dobu, asi nejhorší to bylo ve Francii, už to bude 20 let. Jeli jsme na dovolenou, z Alp jsme se rychle přesunuli k moři a ta náhlá změna nadmořské výšky mi způsobila rozsáhlé krvácení z nosu. Prdla mi cévka, za chvíli byly dva ručníky celé od krve. Okamžitě mě odvezli do nemocnice, hodně tehdy pomohl trenér Vlastimil Sýkora, který tam hokejově působil. Překládal, komunikoval s doktory. Prý mě zachránili za minutu dvanáct. Po první pomoci mě stabilizovali a pak převezli do Prahy. Od té doby mám ale problémy pořád, už to nikdy nebylo jako dřív."