Bitkař Nathan Perrott odložil brusle a míří do profesionálního boxerského ringu

Spousta hokejových fanoušků v nich vidí hrdiny. Na ledě sice tráví v průměru pár minut za zápas, hokejový kumšt nepatří k jejich hlavním devizám, přesto se v NHL dokáží uživit. Nechme stranou diskusi, zda je jejich přítomnost v ledním hokeji opodstatněná, o čem se přít nelze, že těm chlápkům nechybí fyzická síla ani odvaha. Jeden z nich, vysloužilý bitkař Maple Leafs, půjde nyní oboje prokázat do profesionálního boxerského ringu!

Říkali mu „Rock“ (skála). Nathan Perrott, hokejový světoběžník. Základy nejrychlejší zimní hry nabíral v Oshawě Generals v OHL, kde si v polovině devadesátých let zahrál třeba s Marcem Savardem. Pak prošel tolika kluby, že by jejich výčet zabral samostatný odstavec. Hrál v nižší AHL, dnes již zaniklé IHL, LNAH, později dva roky v Rusku, kde letos zakončil kariéru. Vrcholem bylo 89 zápasů v NHL, jež rozdělil mezi Nashville, Toronto a Dallas.

Dvaatřicetiletý veterán odhaduje, že musel během své kariéry absolvovat kolem 350 pěstních soubojů. Jméno Perrott, stejně jako přezdívka Rock, patří od léta do hokejové historie. Nyní však může znovu ožít a překvapivě v docela jiném sportu. Příští páteční noc ve Philadelphii totiž vstoupí tentýž muž do opravdového ringu, aby absolvoval profesionální boxerský debut v těžké váze.

„Každý v hokeji mi vždycky říkal Rock,“ sdělil Perrott listu National Post krátce předtím, než nastoupil k tréninku mezi provazy v tělocvičně v New Jersey. „Seděl jsem a probíral všechno se svým trenérem Joem Grierem. V boji hodně záleží na vaší přezdívce. Řekl jsem mu, jak na mě volali v hokeji, a jemu se to líbilo. Takže to zkusíme s tím.“

Nathan Perrott si tak po třicítce splní druhý dětský sen. Tím prvním bylo stát se hokejistou, což se mu podařilo. Další pohádkou před spaním ontarijského kluka bylo postavit se jednou do ringu a stát se šampiónem ve stylu Mikea Tysona nebo Lennoxe Lewise. Samozřejmě druhá část snu už zřejmě zůstane nenaplněna, ale člověk nesmí chtít všechno.

„Začal jsem boxovat, když mi bylo patnáct,“ přiznává. „Vždycky jsem se utkával se staršími kluky a dostával pěkně nařezáno. V naší části světa bylo hodně vysokých silných chlapců z farem, takže mé předurčení k boxu byla vlastně sebeobrana. Chtěl jsem vědět, jak se ubránit.“

Časem u něj přeci jen zvítězil hokej, kde se prosadil až do NHL. Vcelku přirozeně tu spojoval obě své vášně, to znamená k bruslení a nahánění černé pryže přidal schopnost postavit se bojechtivým protihráčům. Ještě v juniorech střílel slušných 30 branek za sezónu, pak se začal orientovat směrem defenzivního specialisty a brouska, který se umí postavit za spoluhráče. V 89 zápasech NHL vstřelil jen čtyři góly, k nimž přidal pět asistencí a 254 trestných minut.

Svého času nabíral kondici také v Santa Monice, v Kalifornii, v tělocvičně patřící zpěváku Bobu Dylanovi. Tam si jej vzal pod svůj dohled poprvé profesionální boxer. Trenérův přítel pomohl časem zorganizovat setkání s legendárním guru mezi bojovníky Louem Duvou. Ten Perrottovi slíbil, že mu pomůže, pokud se jednou rozhodne specializovat na box. To se stalo v roce 2006, kdy se devětadvacetiletý hokejista neúspěšně zkoušel prosadit v přípravném kempu New Jersey.

To už to šlo s jeho hokejovou kariérou z kopce. Na další pokus se už neprosadil ani v Torontu, kde si zahrál jen dva roky na farmě, načež zamířil do Ruska. Zažil přerod Superligy v KHL, země neomezených možností na něj ale příliš velký dojem neudělala. „Rusko je zvláštní,“ řekl k východní zkušenosti. „Magnitogorsk je pěkné město, pokud jste slepý. Jsem rád, že je to za mnou. Byla to dobrá zkušenost, vydělal jsem si pěkné peníze. Ale nevím, jestli bych někdy emigroval zrovna do Ruska.“

Nyní tedy stojí na prahu nové kariéry. Sám neví, jak dlouhé bude mít trvání. Rozdíl mezi boxem na ledě a v ringu je obrovský. „Dlouhá bitka v hokeji trvá tak minutu a půl, průměrná kolem 45 vteřin,“ vysvětluje. „Já musím být připraven aspoň na dvanáct minut, zhruba čtyři kola a tvrdě makat po celou dobu. V hokeji jsou navíc dva rozhodčí, co se vás snaží celou dobu roztrhnout, zatímco v ringu je jeden, který se vás snaží udržet v boji.“

Uvědomuje si, že jeho první ostrý boxerský souboj může být snadno i posledním. „Zeptejte se mě po 11. září,“ říká se smíchem. „Nicméně myslím, že mám na to udělat v boxu kariéru. A pokud to nepůjde, aspoň můžu říct, že jsem to zkusil. Učím se. Není v tom ani moc peněz, ale miluji to. Proto to celé dělám.“