Až jednou ráno nevstanu, tak nepřijdu, říká o konci kariéry Martin Hamrlík

Mezníkem, kterého ve vrcholovém hokeji dosáhne málokdo, byl pro zlínského obránce Martina Hamrlíka (na snímku) páteční domácí zápas proti Českým Budějovicím. Sedmatřicetiletý borec odehrál osmisté utkání v nejvyšší domácí soutěži. A stejně jako při předešlých sedmi stech devadesáti devíti měl na sobě žlutomodrý dres. Jubilejní duel mu však poněkud zhořkl. Berani po čtyřech zápasech, v nichž dokázali bodovat, přenechali body po porážce 2:3 Mountfieldu.

Před utkáním převzal Hamrlík z rukou někdejšího zlínského hráče a generálního manažera Bohumila Kožely gratulaci a malý dárek, štěstí mu to však nepřineslo. „Potřebovali jsme zápas vyhrát, abychom zůstali v horní polovině tabulky. Kdyby se nám to povedlo, tak bych dal klukům nějakou odměnu, ale takhle není co slavit,“ spojil své jubileum s nepovedeným duelem obránce PSG Zlín.

Berani dvě třetiny marně dobývali obrannou vozbu Jihočechů. „Soupeř má propracovanou defenzívu a hrál velice dobře. Nedostali jsme se pořádně před branku. Připadalo mi, že zápas z naší strany plyne bez emocí jako nějaký přátelák. Hostům to samozřejmě vyhovovalo,“ hodnotil střetnutí nejproduktivnější zlínský bek.

Přestože si do statistik připsal další gólovou asistenci, když nahrával na přesilovkovou branku Petra Lešky, právě s hrou v přečíslení nebyl vůbec spokojený. „Přesilovky nám momentálně vůbec nejdou, nevypracujeme si vůbec žádné šance, ani se v nich neudržíme na puku. Góly z přečíslení nám zkrátka chybí, protože tam se vždycky rozhodují zápasy,“ míní Hamrlík.

Světlou jiskřičkou by mohl být pro Berany první gól sezony někdejšího ostrostřelce Jaroslava Balaštíka. „Těžko říct, jestli ho to povzbudí. Jarda je dost starý na to, aby si sám srovnal v hlavě, co dělá dobře a co špatně. Šance má v každém utkání, ale zjistíme až v neděli ve Vítkovicích, jestli se probudil, nebo ne,“ poznamenal zlínský matador.

Podle vlastních slov odehrané zápasy nepočítá a k žádné konkrétní metě nehledí. „Možná, až jednou skončím a sečtu to, tak se nad tím zastavím, ale teď to neřeším. Jdu zápas od zápasu, sezonu od sezony,“ tvrdí zkušený bek, který odehrál svůj první zápas mezi muži před více než dvaceti lety.

„Bylo to poté, co se v Košicích smrtelně zranil Luděk Čajka. Trenér Eda Novák mě tehdy vytáhl do prvního týmu. Pamatuji si, že to bylo utkání s Kladnem. Bylo mi tenkrát šestnáct let,“ zavzpomínal Hamrlík a vysvětlil, proč spojil celou kariéru s mateřským oddílem. „Klub se ke mně vždycky choval slušně a cítil jsem se tu dobře. Neměl jsem důvod chodit někam jinam.“

K osmi stovkám duelů na českých kluzištích může připočítat dalších čtyři sta, které odehrál v nižších zámořských soutěžích. Zatím však jeho tělo enormní náklad fyzické dřiny zvládá. „Dobře vím, že ve čtyřiceti nebo v pětačtyřiceti letech se mě asi zeptá, co jsem dělal, že jsem tak zdevastovaný,“ směje se Hamrlík.

O tom, kdy s hokejem skončí, však jasno stále nemá. „Nevím. Budu hrát, do té doby, dokud to půjde a budu na ledě platný. Nic jiného stejně neumím. A až jednoho rána nevstanu, tak prostě nepřijdu,“ dívá se ke konci kariéry žijící hokejová legenda Zlína.

Během rozhovoru po pátečním utkání na nejstaršího zlínského hráče volal z tribuny asi osmiletý nadšený fanoušek. Jenže chyba lávky, křičel totiž: „Leško, Leško!“ Hamrlíka to však nevyvedlo z míry. „Vidím, že ani osm set zápasů nestačí, aby mě tady poznali. Asi budu muset hrát osm set let,“ kroutil hlavou s úsměvem vyhlášený šprýmař zlínského mužstva.